Fall into his arms 2

12. dubna 2012 v 22:04 | Evíí & Mrs.Niam* |  FF-Fall into his arms


2.díl ;)
Popravdě nevím, co jsem čekala, v co jsem doufala, že se stane. Vsunula jsem klíč do zámku a dvakrát jím otočila. Dveře se otevřely. Vstoupila jsem dovnitř. Napřed kuchyň, pak chodba, obývák a vše se mi vracelo. Když jsem uviděla tu postel… Znovu jsem byla ztracená. To, jak mě líbal, dotýkal se mě, říkal mi, že mě miluje, že mě nikdy neopustí… Nechtěla jsem to, já jsem to přímo musela mít! Jeho… Sesunula jsem se u dveří a znovu se rozbrečela. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla… Nevím, v co jsem doufala… Nevěděla jsem, proč na něj prostě nemůžu zapomenout… Vzpomínala jsem, kdy to začalo. Když jsem ho poprvé uviděla, obyčejný kluk. Myslela jsem si, že takových jsem měla spousty, ale ten úsměv… Jeho neodolatelné polibky a vše, co mě k němu táhlo. Gravitace neměla šanci. Věděla jsem, že se musím zvednout a jít pryč. Věděla jsem, že se nesmím namáhat a rozrušovat už kvůli tomu, co nosím v sobě. Část mě, část jeho. Pomalu jsem se zvedala, snažila jsem se ovládat, jako poslední 3 měsíce. Umlčela jsem své slzy, ale srdci jsem nikdy neporučila. Věděla jsem, že toho teď moc neunesu a tak jsem popadla klíče, kreditu a vyběhla ven na čerstvý vzduch. Ulice byla na můj vkus moc tichá, snad až opuštěná. Bývalo tu rušněji. Chtěla jsem se ztratit v davu a znala jsem jedno úžasné místo. Za rohem… Velká oblíbená Nando's restaurace. Vydala jsem se tím směrem a za chvíli jsem byla tam. Měla jsem pravdu, bylo tu hodně lidí, avšak jeden stolek byl ještě volný. Posadila jsem se a prohlížela si jídelníček. Snažila jsem se přijít na jiné myšlenky, ale když ke mně přišla číšnice, poprosila jsem jí jen o vodu. Chvilku si mě prohlížela, ale nezdálo se, že by si všimla něčeho zvláštního. Pohrávala jsem si s pramínky vlasů, vytáhla jsem znovu papír a tužku a začala navazovat na poslední slova, co jsem napsala v letadle. Když jsem dopsala text, přečetla jsem si ho asi třikrát, ale až na potřetí jsem ho zmuchlala a hodila do koše. Další smutná zamilovaná píseň...
"Nejsem opuštěná bejvalka," šeptala jsem si pro sebe. Někdy v tu chvíli, když se otočila číšnice, která mi donesla vodu a odešla, mě něčí ruce zezadu popadly a přikryly mi oči. Celá vystrašená jsem se nezmohla na nic jiného, jen že jsem seděla a čekala, kdy promluví... Slyšela jsem tiché uchechtnutí, smutné uchechtnutí... Najednou jsem i viděla, nikdo mi nebránil. Když jsem se otočila a uviděla jsem ty tmavé kudrnaté vlasy a úsměv od ucha k uchu, málem jsem se rozbrečela… Skousla jsem si ret a teprve až promluvil, objala jsem ho, přímo jsem ho drtila v objetí. Věděla jsem, že ubližuju sobě, ale až když jsem viděla jeho, došlo mi, že jemu na mě záleží… Mému nejlepšímu příteli. Nejlepšímu příteli, kterému jsem tenkrát asi nejvíc ublížila. Usmívala jsem se, ale po tvářích mi stékaly slzy. Byla jsem tak šťastná, že mě tu našel, byť jsem se obávala, že příjde i zbytek.
"Ahoj," pozdravila jsem nesměle, ale stále ho objímala.
"Elen, ani nevíš, jak moc rád tě vidím!" lehce jsme se oddělili a já mu nabídla místo u stolu. "Co tu děláš? Kdy jsi se vrátila?" chrlil na mě otázky a já jen lapala po dechu. Nevěděla jsem, zda to myslí vážně, nebo mě jenom zkouší. Překvapilo mě, že si mě na letišti nevšiml, ale co, alespoň proběhlo milejší shledání.
"Přijela jsem trénovat družstvo juniorů v hokeji, to víš, můj sen," řekla jsem vcelku bez problémů. Harrymu jsem věřila, věděla jsem, že když mu něco řeknu, je to u něj jako v zamčené truhlici, bylo to fajn ho zase potkat, po tolika měsících...
"A co se vlastně stalo, proč jsi tenkrát odešla?" zeptal se mě. Já jsem jenom zbledla. Harry, ne, na tohle se neptej, to je téma, které řeším sama už takovou dobu! Proběhlo mi hlavou.
"Ani nevím, ale už to nechci rešit, tohle je už zamnou," řekla jsem, ale věděla, že tohle Harrymu jako dostačující odpověď nebude stačit.
"Tak mi aspoň řekni, co a kde jsi dělala," řekl neúprosně a tak jsem začala:
"Letěla jsem domů do Čech a potom jsem pobívala u taťky ve Španělsku, bylo to fajn," snažila jsem se vypadat co nejvíc vesele, jak jen to šlo, jenže nešlo. Harry už se dál neptal, asi poznal, že o tom nechci mluvit. "A co ty, jak se vůbec máš?" zeptala jsem se ho.
"Ále jo, jde to, když nepočítám ty úmorný rozhovory a nekončící zástupy paparazzi, tak to jde," řekl a zasmál se. Já konec konců taky. Harry byl jediný, kdo mi za těch pár měsíců aspoň trošku zlepšil náladu. "El, budu muset jít," řekl mile, vstal a políbil mě na tvář. Zvedla jsem se s tím, že půjdu taky, gentlemansky mi nábídl rámě a já přijala. Šli jsme spolu ten kousek k mému domu, kde jsme se rozloučily a já vešla. Byl to fajn, krásný večer. Vešla jsem do bytu a rozhodla se, že dneska nebudu spát v ložnici, akorát mi ho připomíná. Rozdělala jsem gauč, vzala notebook a šla na net, kde bylo pěkných zpráv. Najednou mi v kapse džínů zadrnčel mobil...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama